Kdes v lesích dalekých
mýť bahnitá je skryta;
Mír, vládce lesních tich,
tam vzácné chodce vítá;
když slabou pěšinou,
jež listím zasypána,
tu mhou a houštinou
snad lovec bloudí zrána.
V klín hvozdů hlubokých
mýť bahnitá je skryta,
tam hrdliček zní smích,
a křídlo sluk tu lítá,
když první líska raší;
a s rudým západem
se v roztouženou zem
už soumrak zvolna snáší.
Kdes v lesích dalekých
mýť bahnitá je skryta;
tam leží bílý sníh
a hřímá bouře litá.
Jak v kožich bělavý
strom každý zabalen,
i pokácený kmen,
jenž kles kdy do trávy.
V klín hvozdů hlubokých
mýť bahnitá je skryta,
mha z šedých třásní svých
tam hustou clonu splítá.
Již není zvěře stop –
zde musila by zhynout,
jen píseň má jak v hrob
si tam jde odpočinout.