Když v lukách plno chrysantému
a blatuchy květ žlutavý,
a když kol hájův a hor lemu
se táhne závoj dálavy,
duch vzlétá nad slunečné kraje,
jak vážky křídlo duhou hraje,
a srdce z běd se zotaví.
Když na jezeře pluje v dáli
jak naděj, plachta bělavá
a rokytí, jež břehy halí,
svůj pocel větru rozdává,
jde duše, bosá dívka, k břehu
a trhá klas i květů něhu,
neb ducha žeň teď nastává.
Hle, celá zem je v dětí plenu,
vždyť plný hnizd je každý peň,
roj motýlů si na vrb kmenu
lesk samý spřádá v suchou dřeň.
Nuž, písni, jako dítě malé,
šat k reji kasej sobě dále
a na svět zimní zapomeň!