Co’s, Bože, květů na té zemi nasil,
by večer uvadly, když ráno rozpučely,
když v záři sluneční je oblétaly včely
a večer studený vše světlo zhasil;
co’s nasil květů pouze na hodinu,
tak pestrých, míhavých, jak paprsk slunce v moři,
a co jich zahynulo v chmurné doby hoři,
a přece neklnuly tobě, Hospodinu.
A nasil’s hvězd, jež letí modrým nebem,
co třpytící se kapky mocných vodopádů,
má mnohá v okamžik jen život a svou vládu,
pak zmizí proniknuta smrti hřebem
a žehná světu, jako ty’s kdy žehnal.
Však nikdy nevzkypí žal její v pláč a lkání,
neb rouhání, že kdos jí náhle dráhu sklání
a na luh smrti bílé hvězdy sehnal.
A nasil’s duší po široké zemi,
dal k letu křídla jim, zář hvězd a květů vůni,
by v hymně vznášely se nad bouřlivou tůní,
dal’s píseň jim, že nikdy neoněmí.
A pak jsi zhasil hvězdy, květy zničil
a dal jim letět v bouři, divých větrů stonu,
co hvězdám s vrcholu v hloub do propastí sklonu
vzav jim i sny, v nichž duch se krásou vztyčil.
Leč hvězdám hasnoucím a květům zvadlým
dal’s trpělivost tichou, bytost bez vědomí,
že navěky jich žití náhlá rána zlomí
a nevrátí se mládí v temno padlým.
A duším ubohým dal’s bouři, jíž se pění
i zřídlo radosti, když v moře žalu vtéká,
i zašlý sen, kdy vlnou nad propastí těká,
že z prázdné noci té již není vykoupení.