Hrob leží pod Žalého hřbetem
a stár již kolik let,
jej vesna věnčí novým květem,
naň shlíží měsíc bled,
když vůkol tichá noc je pustá,
však rána v srdci nezarůstá.
Háj slunce má a zvučné ptáky,
a kraj se rozjásal,
a nad ním letí bílé mraky,
jak touhy naše v dál,
kdož ostnem neklidu je bodá?
A bolest v duši stále hlodá.
Ať v krásné dáli klidně dříme,
tam v záři hvězdných svic!
Již o něm ani nemluvíme –
toť drásá srdce víc.
Však tichý bol se teprv ztají,
až k němu nás tam pochovají.