Zní opět čejky křik,
kde louky vysýchají,
a v mokrém ještě háji
se zlatem zaskvěje
květ orseje
a zlatý pryskyřník.
Zní v nivě čejky křik.
Ach, kolik ještě zim
tak přejde čelem tvým
a vrásky zanechají,
jak brázdy vyreje
si rolník za pluhem.
Druh klesne za druhem,
a před zrakem ti mdlým
poslední usne věta;
smrt přijde, vykřičník!
Zní nyvě čejky křik:
že po všem bude veta,
slz pouze několik,
jež rychle vysychají,
je vše, co potom zbude.
Nač proudy krve rudé,
nač úzkost tvoření,
nač touhy hoření,
nač hrůzy zklamání
a bolů černá muka
a kolem lámání?
Vše v bezdný hrob se řítí.
Mdle mračny slunce svítí,
zní v poušti čejky křik.