Země je zeleň, běl a nach,
z houštiny vane zlatý prach,
paprsků teplých dlouhé střely
z tetivy mračna vyletěly;
sýkory hnízdí ve skalách:
daleko rozpálených lad,
tam, kde je ticho, šer a chlad;
nejde sem z města hluk ni kouř,
sterým tu ohlasem zní bouř,
kradmo k nim svity vnikají;
vesele vůkol sýkají.
Za nimi duše snivá leť,
zavři se v chladu, klidně hleď
v záplavu poupat, ptactva shon,
v kolébku vášně, plesů skon,
v despoty pych, bol otroka,
z daleka jen a s vysoka!