AŽ K VÝŠI NAD LESY.

Až k výši nad lesy, jež modrou chmurou spialy nám obzor dokola, kde jako zlatý štít nad vyprahlými valy v zrak rybník plápolá,

až k výši nad lesy, jak drobných mušek roje tlum ptáků táhnoucích se míhá, že sotva ještě stíhá jej v lesku slunečním a v slzách oko moje.

Teď široký jich klín zas ostře k předu míří, jak střely za cíli, teď na dvé roztrh se a v kruhu mocně víří; zda s cesty zbloudili?

A zase v závratnou se výši zvedají. Snad stezku hledají tu v mraku křižovatce, již každý vítr mění,

či zastavili krátce a s výše svojí cení šíř hvozdů dalekých, řek, měst, i polí pruhy, než směr si zvolí druhý?

Když večer nádherný své barvy pestré vylil v kruh nebes palety a kotouč ohnivý se v šedou mlhu chýlil a za bor staletý,

když luny bledý květ se v modrých vlnách zved a skryl pak v mráčků závoj zelenavý, jak růže leknínu, již zaplaví vln davy, –

tlum ptáků za chlumy již v dálce k jihu pílil. Kde asi spočinou mdlí tito poutníci? Zda luny bílý svit, mdlé hvězdy zářící, jim cestu naznačí, zda mlha, vařící

se z kotlů pohorských, je srazí pod hor štíty a s hlavou krvavou v sráz roklin obrovitý se sřítí bez hlesu a stopy v pustinách a čerstvé sněhy skal jich krve skropí nach?

Či klesnou znaveni kdes v písku na pobřeží, a tupý, hrubý lid, jenž chudý kraj ten střeží, je kyjem ubije a na trh ponese? Až k výši nad lesy, jež spialy chmurným kruhem

dny mého podletí, se vznesly myšlenky mé po zápase tuhém. Teď v žití podvečer, kdy stínové se dlouží a siná cizí tvář se s hrozbou za mnou zvedá,

mdlí tito poutníci zas nad hlavou mi krouží, jíž rozhled zakrývá už chladná mlha šedá. Zda ještě doletí?