Plyň, verši bouřlivý, a nes se dál a dál, jak lesní bystřina dá v předhoří se v cval skrz bílé přehrady a prudce pádí vpřed, že strhne každý list, jenž padne v proudu střed.
Když cit v tvé spády kles, buď čist, jak sněhy hor, jak rybka stříbrná, jak slunce lesklý vzdor, co blyskne poznovu v pěn jiskrách zvířených a svítí nad topas, neb vína zářný pych.
Když pápěr však to jen, jímž vánek zakrouží, ať vír, jak zaslouží, jej ke dnu pohrouží. A když to mrtvá snět, jíž kůra oprýskala, jak prsty mumie vždy svrasklá, zahnědlá,
již troucheň červivá, neb černý mech tam vroubí, kde rozhlodal ji déšť, kam plíseň usedla – ať v kleštích balvanův uvízne v temné hloubi. – Leč pružná když to jest a svítící se jíva,
v níž prýští vesny krev a první síla živá, z níž víří jehněd pel, jak mračný, zlatý prach, kde včelky tančily a šuměly si v hrách, jež větrů nárazům i bouři vzdorovala,
až přec ji sklátila v dol řítící se skála, – ať v bahno nesrazí jí splav svou bílou strží, ať proud ji povznáší a kámen nezadrží. Než tu, kde rovinou jdou volně jeho kroky,
kde v šířku rozvinou se majestátní toky, a v pásmo kantilén se mírní burné sloky, nechť měkkým náručím ji skládá do zálivu, ať v písku stříbřitém se vkotví v květnou nivu,
ať v listy rozpučí a čerstvou mízou bují, ať horské sýkory ji v zimě navštěvují a větry šeptají jí zkazky skalních slují. Když vůně velkonoc pak táhne v zmládlém kraji,
když oknem oblohy zří slunce zlatovlasé a fial okénky se země dívá v háji, když pták se ve vzduchu a srdce koupe v jase, když leskem problesklo sklo řeky, dlouho slepé,
když vesny věštitel v své výši křídly třepe, – ať z větve zářivé hoch píšťalu si klepe, by první touhy své zpěv zahrál bujarý, jak horský pastevec hrá v dřevě fujary!
Cookies on Poetry Cove