Rybářským člunem jsem na moře daleko plul,
široké moře má prostřený hostiný stůl;
co třírohých plachet tam hrálo, můj bože,
hned žlutých, jak šafrán, hned nahnědlých, z Chioggie,
než začaly s vlnami vichry své hádky.
Co rybářů již se nevrátí zpátky!
S válečnou lodí jsem do světa širého jel,
cítil, jak střelami mlhavý obzor se chvěl,
třás železný obr se v nárazu pum,
jak pod nohou bahno, jak zestárlý dům,
a plakaly milé, a slzely matky.
Co vojínů již se nevrátí zpátky!
Chceš-li se smáti a dráždit můj cit,
poutnickou hůl moh bych do ruky vzít,
zřít kostely valné, kde tisíce svěc,
zřít kláštery zářné, jak zlatitá klec,
kde zbožné jsou oči a Madonn zrak sladký.
Co poutníků již se nevrátí zpátky!