Ó Giudecca!
Jak lagúna je daleká!
Jen travin hnědé skvrny
a řadou černou koly,
kde cesta pro gondoly.
A bodláčí, neb trny
v tvých rostou zahradách,
kde hýřil růží nach
a sláva odvěká,
ó Giudecca!
I okna paláce,
kde pyšnila se žena,
– jak nesmát se! –
jsou prkny zabedněna;
zlý osud nečeká,
ó Giudecca!
Kdo slávu obnoví,
již kryje prach a špína,
kde v sálů sloupoví
hrá snědá drobotina?
Tam v skladech černavých
mrak pytlův, uhlí, kouře,
tam klepe marně bouře,
a zpilých větrů pych,
když, vypuzený host,
vstup žádá Minulost.
V tvých hrdých klášterech,
kde plála růžná líce,
teď v rozpraskaných zdech
se kají podvodnice,
jež dráb sem zavléká!
A stín tvůj na podbřeží
jak žebrák v slunci leží,
ó Giudecca!