Mezi travou na lagúně
pučí kvítek fialový;
proč mé srdce touhou stůně,
snad ti zraky moje poví.
Ještě v chrámech fialově
obrazy jsou zavěšeny;
nechceš-li mně státi v slově,
nemá žití pro mne ceny.
Růžově a bíle kvetou
broskve, mandle s meruňkami,
a v mé modlitby se pletou
líce tvé, tvůj obraz známý.
Odvrať se, když se ti dvoří,
nevěř světa svodům novým,
sic mne navždy skryje v moři
západ rouchem fialovým!