Zemí rozestřel se pokrov blýskavý,
hustý jako kožešina sobolí,
z bílých vln, jež kryjí širé okolí,
pokraj hustých lesů trčí sinavý.
Zářícího třpytu zásvit kmitavý
slepotou by zranil oko sokolí;
jednotvárnost s nudou sedla do polí,
hlasem unaveným cos jí vypráví.
Chladné odmítavé lhostejnosti šat
s hrdých beder nebe sněhem k zemi spad’,
aby na čas aspoň v řasy svoje skryl
těžké brázdy pluhu, který zemi zryl:
pusté rovy všech, jež oštěp smrti sklál,
slepé cesty těch, kdo ještě spějí dál.