Zda člověk jediný sám sobě stačí?
Ba stačí, chce-li ale jistým býti,
své srdce musí do samoty vzíti,
jež umí čísti v plesotu i v pláči.
Dav sdílných společníků se pak tlačí:
v hrst ubohého podzimního kvítí
se chytlo jíní, blýská se a třpytí,
na zdi se černá prázdné hnízdo ptačí.
Prut nahých keřů, větev stromu holá,
tma rostoucí, jež bledou stezku kryje,
hlas hudby veselé, jenž k tanci volá,
smích přidušený křepčícího kola,
i pes, jenž ve tmách opuštěný vyje:
to všecko mluví, jásá, lká a žije.