Za hrobem Racheliným cesta stoupá,
směs bílých zdí, chrám šerý, tvrze duchů,
na vrchu strmém v čistém volném vzduchu
a v bledé záři večera se koupá.
Strom za stromem se v klínu zahrad houpá,
a vítr, metla Východního puchu,
vždy svěžím jest a pilným v stálém ruchu,
že všecku špínu Orientu sloupá.
Toť Betlehem, jak v kráse čisté, ladné
všem lidem dobré vůle v myslích tane;
i ženy jeho sličné jsou a vnadné,
zrak jiskrný se blýská z podobočí
a zvědavě se za povozem točí –
nad šerým chrámem večernice plane.