Z té duše volám: Žehnej, Bože, vlasti
a lásce, jež je rodné zemi věrnou!
Byť klamné hlasy zněly nad propastí,
když dělník hlubin sjíždí v jámu černou,
ne, není třeba chvěti se a třásti,
že lásku k vlasti vřelou, nedobernou
snad zvrátí blud – nedá se lehce zmásti,
kdo pevně dotužen je prací pernou.
Když vyveze se sklizeň ruky chudé,
ne vše jest uhel, také skála hluchá,
již odděliti těžko, v ní se kryje,
však pozornou jest dlaň, jež v tmách se bije
a vytrvale třídí zboží ducha,
že pustá přítěž posléz haldou zbude.