Vůz plný byl a imperiál zpola,
park Monceaux tiše ve slunci se chvěl,
muž drsný, po schodech jenž vzhůru spěl,
se zastavil a vzkřik’ – to ženu volá.
Již přišla, popis nemožný je zhola –
tvář rozbrázděnou Megéry jsem zřel;
vztek nezkrocený v temných očích vřel
a tvrdost, které nikdo neodolá.
Byť muž byl zmítán vášně vichřicí,
jen žena dovede být vzteklicí;
snad nedočkavě do ulice shlíží,
zda řada kar se k popravišti blíží,
snad počítá a prst si na prst vkládá,
jak hlava za hlavou do koše padá.