Stanul jsem na mostě nevysokém, pod nímž říčky proud se bystře pění, hledím k říčce přívětivým okem: Tebou, vodičko, jsme byli křtěni!
Od těch dob uběhlo mnoho roků, řečiště tvé bylo by jich plno – ač se měníš v ustavičném toku, přec se k tobě hlásím, kalná vlno.
Všecky vody stejné máte soudy, nepostojíš, rychle spěcháš v dáli – rci mně, kam se poděly ty proudy, z nichž mou křticí vodu nabírali?
Proletěly asi bujným kvapem, sotva že se dotýkaly břehů, jako mládí, jež se řítí slapem, aby mžikem prchlo v divém běhu.
Pospíchaly chvatně rodným krajem, dál co zřely, všecko bylo cizí – dětství zapadlé se stává rájem, když i upomínka téměř mizí.
Vrbu, jež se ke hladině chýlí, podmílaly, snad i skály rvaly, všude ale nechaly kus síly, klidnými a moudrými se staly,
až se vrhly v onu náruč šerou, v níž se všecka voda šmahem ztrácí, jako život lidský s plnou věrou v jedno splývá s neúmornou prací.
Bouřlivým se oceánem valí, prosyceny trpkou solí moře – na čem jsme si nejvíc zakládali, rodí nám jen sklamání a hoře!
Vidíš, vodo, to jest konec všeho, leč co naplat, život jiným není, nedbej příliš nářku mrzutého, také tobě kyne vykoupení.
Přijde vítr, na křídla tě chopí, jako páru k obloze tě zvedne, budeš mráčkem, jenž se v růžích topí, jarní slunce k večeru když bledne.
Bude z tebe déšť a sladká vláha, v níž jest úroda a požehnání – snad je to již tvoje krůpěj drahá, jež mi splývá po tlukoucí skráni.
S Bohem, vodo křticí, musím jíti, slunce zašlo, déšť se zvolna řine: dobrého co bylo v našem žití, na zmar nepřijde a nezahyne.
Cookies on Poetry Cove