Vločka sněhu na ruku mi spadla:
„Pohleď na mne, jak jsem krásnou – děla –
z hvězdiček a z jehliček jsem celá,
jak je ruka lehká k sobě kladla.“
Síla pevná, která bouří svládla,
která rozbrázdila skalní čela,
umí také zjemnělá a bdělá,
starat se, by krása nepovadla!
Je snad vločka téměř roztavená,
jíž se ruka vlastním teplem sprostí,
hříčkou jen, jež mnoho neznamená,
či je spíše v říši velikosti
pravou známkou nejvyššího řádu,
aby dbala skladu též a ladu?