Když po třetí jsem na temeni stanul,
vrch celý otřásal se v hluku dravém
a zahalen byl v hustém dýmu čpavém,
jenž dechem sirným pronikavě vanul.
Proud lávy úzkou stružkou rychle kanul,
by rozlil úbočím se v toku žhavém,
kam krok se vbodl v spěchu nedočkavém,
hned malý otvor jiskrou hněvu vzplanul.
Déšť kamení kdes v neprůhledném kouři
hřměl výstřely a duněl plnou bouří,
a stará země hájila se živě:
„Zde vizte všichni, vlastním ohněm žiji,
a křivdí mně, kdo soudí pohrdlivě,
že pouze z tepla cizích světel tyji.“