VEČER.

Jasný večer – světlo bledé hledí v okno rozevřené, proud, kterým se život žene plný, nepokojný, zvučný,

tratí se jak potok hlučný, když se voda jinam svede. Strom se k stromu lehce kloní, svítilny, jež matně plají,

světluškám se podobají, jež se v těsné shlukly roje – neměsíčno, nehvězdno je, vlahý vzduch omamně voní.

Z venku zaznívají hlasy stlumené i dovádivé, dětský smích a vzkřiky živé – kroky pádné chvátajíce,

vzdalují se víc a více, za nedlouho zmlknou asi... Večer v tichou noc se mění hlahol ruchu, který zbývá,

v nejasnou směsici splývá, ztrácí se jak ozev planý – konec hole okovaný zvoní kdesi o dláždění.

Vnadu jara nevýslovnou, vlahý vzduch a vůni stromů, která ani v spoustě domů, v půdě nepřátelsky chudé

kouzla svého nepozbude, spokojíc se s péčí skrovnou – a pak Život nelítostný, jemuž k potěše i k zlosti

kratičkého dne je dosti, který rychlým krokem spěchá, v srdci těžké stopy nechá, zřídka vlídný, často zlostný;

konec práce každodenní, práce všední, práce rukou, kterou nazývají mukou, ač je zrno její tvrdé

plno třpytné záře hrdé, že se v pravou perlu mění – obé mám zde pohromadě. Podivné to sousedění!

Žijem rychle. Sladké chvění jarní vůně nedoválo, ba když ochablým se zdálo, vždy zas vzrostlo v plné vnadě,

a již konec s ním se mísí, práce prosté konec náhlý – Její pole lán je sprahlý, jediná však plně sytí,

bez ní nelze ani býti, vždycky člověk na ní visí; vždycky člověk po ní touží, a když z ruky odmítavé

dál se béře v síle zdravé, dunícím pospíchá krokem, nazpět nepohlednouc okem, zda pak ozev, jenž se dlouží,

aby v brzce zmlkl zcela, nezní lkáním těžkých tonů, příšerným hlaholem zvonů, který zvukem plným rmuti

hlásá smrt a zahynutí živoucího ještě těla? Jaké plané horování! Nejlépe jest okno zavřít,

odmlčet se, sebe zapřít, vrátit se do srdce svého, kde kus jara půvabného žije v neochablém vlání,

kde se pravá hrdost zvedá, která sotva koho vidí, jen dle vůle své se řídí; přes oštěpy napřažené,

jedem hany zakalené, novou práci sobě hledá.