V zemi, jež moře má, slunce a révu,
za dnů a večerů jasných a smavých,
kdo by si všímal snad cypřiší tmavých?
Zármutek, starost a zádavu hněvu –
vítr je odvěje prázdnou co plévu
lehounkým vzepjetím perutí hravých,
zpátky je svede do kolejí pravých,
stopí je v radosti, smíchu a zpěvu.
Bolest-li může tu kvíliti divá,
kde si i chuďas na zápraží zpívá?
Hrbáček, přioděn pláštíkem vzdušným,
zedraný klobouk si do čela vtlačil,
ozval se tenorem ladným a slušným,
že by as mnohému divadlu stačil.