Tůň myšlenek a tůně mořských vod
jak rodné sestry jsou podobny sobě,
jsou hluboky a chladem dýší obě.
I v blahu shod i v strasti nepohod
jest útočištěm zelenavý brod –
pych od sebe odmítá v šťastné době
a shovívavým umí býti k zlobě
jak mudrc, jemuž málo co je vhod.
Však pravou plnou hloubku musí mít,
by mohl být mu snem i hvězdný třpyt,
jenž do hladiny rozčeřené padá,
i vichr, který vzrůstá v bouřný jek
a s každým hrotem křičí se a hádá,
když zachytí se v skalách vzpomínek.