TRÁVA.

Sotva tráva zhoustla bujnou zelení, sotva vzrostla vlasem splývajícím, dlouhým, člověk s drsnou péčí nelení, vezme břitký stroj a pojížděním pouhým

hustou trávu plnou rosy požne, poseká a skosí – a když tráva z ostrých klepet spadne, ihned usychá a vadne;

ze stonků, jež nože proťaly, míza vlhkými se krůpějemi roní, vršky, kterým živnou šťávu odňaly, rychlou smrtí hynou, hroutí se a kloní.

Sotva rozvilo se kouzlo naděje, plno snů a touhy, plno blahých zdání, život zlostný se jen zasměje, nahé trny své do vábných vidin vhání,

hubí, ničí je a trhá, dravým větrům v náruč vrhá – když je ale rozvál na vše strany pospěch větrů nevítaný,

naděje ve zkázu nevěří, v šeré dáli světlem těkavým se zvedne, lehce jenom setmí se a sešeří, plnost barev tratí, plachým stínem bledne.

Ostřím nůžek pažit sadu nehyne, nová tráva bují, vesele se vije, mnoho času ani nemine, a již zbytek hnědé prsti v ní se skryje;

stonek vedle stonku stojí, s trsem se trs drobný pojí v hustý koberec a v trávník plný, krátký jak srst plaché srny,

jenž se pyšní leskem vnadnějším; ze všech všudy koutů plněji se zdvíhá, a vždy hebším stává se a ladnějším, čím jej pečlivěji drsná ruka stříhá.

A což teprv naděje! Ta nezmírá, nevadne jak planá posečená tráva – když ji klam přespříliš nesvírá, jasnější a zřetelnější hned se stává;

spěchá z dáli chvatem, letem s bájných vidin pestrým květem, k nové práci do srdce se vrací jako vracejí se ptáci,

když se jaro světem rozletí – a když kouzla nová opět život boří, sama nejen nestane se obětí, silnější se z rozvalin a z trosek vznoří.

K vzrůstu obou ale vláhy třeba jest bohaté a hojné, rosy čisté, pravé, v níž se zrcadlí svit třpytných hvězd, měsíc měnivý a zlaté slunce žhavé –

Trávě oblaka ji dají, hadice ji zalévají; k naději se ale člověk shýbá, útlé květy její líbá,

slzou trpkou, slzou žalostnou skrápí ji, když do šeré se dáli ztrácí, slzou vřelou, bohatou a radostnou vítá ji, když z vyhnanství se k němu vrací.