Strž plná pinií a platánů,
směs bílých stezek stoupá v předu v zadu,
od vodopádu spěchá k vodopádu,
a vždy se každá uhne na stranu,
by poskytla bezpečnou záchranu,
když voda jižjiž smáčí vlas a bradu,
na příkré stráni strmí v pyšném ladu
chrám Sibyllin jak arkýř pavlánu.
Smí ruka lidská skály rozetnouti,
smí spoustou vody po své vůli hnouti,
když prospěchu i krásy bylo dbáno?
Svit sluneční, jenž k vodě letí kvapem
a duhou plane nad velikým slapem,
jest odpovědí, která praví: ano!