Ticho nedělní je všude znáti;
struna, k níž se život ulic víže,
napjata je dnes o kolík níže,
záchvěv její víc a víc se krátí.
Slunce širokými světly zlatí
bílé domy, balkonové mříže,
třpytem planou zvonice a kříže,
okna chrámů, na oltářích svatí.
Hovor, jenž se od úst k ústům nese,
ševelem zní stromů v hustém lese,
plný smích se v lehký úsměv mění,
ani prodavače slyšet není –
jenom širé moře nekonečné
pokračuje ve své písni věčné.