Též s ránem zimním někdy slunce vstává,
z mlh prodírá se rozčilením rudé:
„Co všecko spatřím as, jak dále bude?“
ptá zvědavě se záře třepetavá.
Strom obalený víchem slámy mává,
peň růže skloněn jest, a v prsti chudé,
jež jinovatky sotva se as zbude,
je skryta obnažená její hlava.
Sníh jehlicemi do trávy se vrývá,
že k zemi skrčila se zimomřivá,
hloh o zeď opřel se a usnul tvrdě
a slunce svítí vyčítavě, hrdě:
Já láska jsem a oheň, kdo chce žíti,
od tváře mé se nesmí odvrátiti.