Svit sluneční se plnou září směje,
a přece smutku nemohu se zbýti,
vždyť člověk, který myslí, touží, cítí,
před losem svým, nechť vanem tichým věje,
nechť bolestmi a strádáním se chvěje,
či záhubou a zádavou se řítí,
se nemůže a nechce ani skrýti,
ač nechce-li snad žíti bez naděje.
Co platny jsou vysoké, strmé hory,
jež oddělily nás od mrazné zimy,
když mraky šedé občas přes ně spějí;
co platno srdce zavřít na závory,
když proudy krve zraky zvědavými
přec každou skulinou ven pohlížejí?