Svit měsíce se ulicemi kradl,
až zahléd’ průjezd dokořán – tu hbitý
hned otočil se málo rozpačitý
a v otvor širý plným světlem vpadl.
Hnal klenbou se a na stěny se kladl,
dvůr celý naplnil jasnými třpyty
a vystoupl na stříšek nízkých kryty,
kde ve vikýři malém bled’ a chřadl.
Přes bílou zídku vklouzl do zahrady,
na listech palem pršku stříbra nechal,
šel po keřích, pronikl bez závady
v květ granátový a pak k moři spěchal,
by na vlnách se čtveračivě houpal
s bledým šlehem vzhůru k nebi vstoupal.