Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá,
duch hloubavý se v každou krůpěj stopí,
až cosi najde kdes, co nepochopí...
Křik děsu zavzní, smyslů pustá váda,
a hrdost, která dále jíti žádá,
se k novým útokům a ranám vzchopí
a zas a zase zdvíhá meč i kopí,
jež zas a zase z ruky slabé padá.
Ve chvíli té, kdy plápol lampy hasne,
a tmavý stín nevědomosti prosté
se chvěje tuchou jiné záře jasné,
duch zvedá se a vstoupí o krok dále,
by stanul poprvé na pevné skále;
mdlá ruka klesá sic, však křídlo roste.