Světlá noc na vršky palem klesla,
třpytem bílým měsíc výše pluje
jako loďka, jež se dále snuje
lehkým zdvihem stříbrného vesla.
Zápasů a bojů stará hesla
s třeskem kladiva, jež zbraně kuje,
přeletěla přes hory a sluje,
ozvěnou se v ticho noci vnesla.
„Má se o důvěru teprv rváti,
vlastním bratřím snad se škůdcem zdáti
člověk, jenž by krev svou chtěl jim dáti?“
Divným rozruchem se palma chvěla:
„„Aj, to nebyla by láska celá,
jež by ústrkům se vyhnout chtěla!““