STESK.

Jako drahý kámen vzácné ceny stkví se příkrý sráz Kamenné Stěny, půvabně se noří z jasných lesů vnadným rysem třpytících se tesů:

Bílá skála padá vlnou splavu, záhybem panovnického hávu, stromy seskupené na temeni v čelenku a v korunu se mění.

Jako stuhy splývající dolů pěšiny se vinou od vrcholu k neobsáhlému, věčnému moři. v něž se pata strmé skály noří.

Vlna šplouná, širé moře hučí, hlasem velikým, velebným zvučí – slova lidská před ním umlkají, směšně malichernými se zdají.

Bledá hladina si odpočívá, línou rukou písek břehu zrývá, v dáli řadou nepohnutou, trojí vedle člunu člun rybářský stojí.

Plachta za plachtou se lehce zdvíhá, vidět jest, jak režná síť se míhá, a když z vody s kořistí se vznoří. v každé síti dlouhý vak se tvoří.

Lidé vzeprou se a zas se nahnou, těžké břímě pracně v loďku táhnou – klesá-li snad ruka rybákova, tvrdá nezbytnost ji vzpruží znova.

Málo honů od Kamenné Stěny kolébá se parník zakotvený, vesele a přece vážně zpola píšťala se ozývá a volá.

Poslední lodičky odrazily, aby na palubu dopravily zbytek opožděných výletníků – daleko se nese hlomoz křiku,

na palubě i na stupních schodu proplátá se chumáč drobných bodů – parník zvedá kotvu, již se točí, za nedlouho ztratí se mi z očí.

Ozev smíchu víc a víc se krátí, již jej nelze ani rozeznati – plachá radost, jež se k lidem schýlí, prchá v první nestřežené chvíli.

Bučina si zpívá tiché dumy, vzdychne sobě a zas lehce šumí, list se k listu přiklání a shýbá, záře sluneční je všecky líbá.

Zlatý třpyt se v jasnou zeleň noří, jasná zeleň zlatým třpytem hoří – tucha nebes věčná, nehynoucí lidská srdce touhou plní vroucí.

Slunce odchází a jasem kývá, již se do vln mořských neukrývá, k pevnině se blíží, do skal chodí – ze začátku vždy se konec rodí.

A jak posledním paprskem zmírá, o předhoří mdle se podepírá, matné světlo chvěje se a těká – únava se dotkne také reka.

Z mořské vlny vstává mlha bledá a již lehkým závojem se zvedá – srdcí našich vidění a snění v nezřetelné nejasno se mění.

Přitemnělým lesem rychle kráčím, šeř jde se mnou, již jí sotva stačím, s korun stromů vysokých se níží, ze všech keřů při cestě se plíží.

Peruť noci tiše na zem klesá, úpěnlivý stesk se ozval z lesa: „Žel, že nelze na vždycky se skrýti, s lesem, s mořem o samotě býti!“