Stál pevně vzepřen, ruce v kapsách skrýval,
sklem broušeným do křišťálových hran
do jídelny se osvětlené díval
– host divný nepozván a nečekán –
a pohledem, v němž vzdor a výsměch splýval,
jak ostříž, který měří hejno vran,
do každého se sousta téměř vrýval
a každý klut prohlížel se všech stran.
Snad kdosi uvnitř z četných hostí davu
shled’ venku drsnou Medusinu hlavu –
již záslon bílých řasa dolů letí;
eh, kazí chuť a líp jest neviděti,
když divý sen za oknem mešká přástvou
o zvěři s jednou srstí jen a pastvou.