Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá,
již dechem země, který teplem vlaje,
se rozpouští a ztrácí se a taje,
i když ho slunce ani nerozhřívá.
Vrch láme se, a nížina se zrývá,
a na sta průlin v prostředu i s kraje
jak temné skvrny v srsti hranostaje
jsou skulinami, jimiž zem se dívá.
Buď zdráva, matko naše, hrdá země!
I v ponížení pevně vzpínáš témě
a chceš buď mráz, jenž svírá tě a kruší,
buď plný žár, jenž slzy tvoje suší;
tvá hrdost vlévá se i v srdce chudé,
že darů lhostejných se samo zbude.