Smál potok se, jenž se skal k skalám padal:
Les vonný mým jest, vidím květy růsti,
mým šero jest, jež nocí v tmu se zhustí,
i slunce svit, jenž do větví se vkrádal,
by v rosné kapky třpytivě se vkládal –
co chceš, ty vodo, která plníš ústí
a klidně čekáš, až tě moře vpustí,
bych s tebou, kdo z nás lepším je, se hádal?
A dělo ústí: Já jsem lepším tebe,
ne snad, že také potokem jsem bylo
a dřív, než ty, do skalních strží rylo,
jen proto lepším jsem, že moře věčné
se mísí se mnou, prve než mne vstřebe,
že dodá mi své síly nekonečné.