Šli jsme, plný měsíc jasně svítil,
nad střechy se domů stále zvedal,
jak by východ z pustých ulic hledal,
jako by se šerých koutů štítil.
Tu a tam se v malých oknech třpytil,
na zavřenou okenici sedal
a zas prchal, pokoje si nedal,
až se na zdi zbořené kdes chytil.
Při nejlepším, nejpevnějším chtění,
když nás vede žal a lítost pravá,
všickni stejni jsme – my nasycení,
před špinou, v níž těžká bída chodí,
před mudrctvím, jež se z hladu rodí,
všecka soustrast na útěk se dává.