Skulinami bílých žalusií
zlatá záře zvědavě se vkrádá,
jasnou ruku svou na stěny vkládá,
těká stropem, šeré kouty míjí;
tkaní záslon, které lůžko kryjí,
lehkým, přitlumeným svitem padá,
spáče budí, s mdlobami se hádá,
po těle jež znaveném se lijí.
Abys mohlo plný život dáti,
překážek co musíš překonati,
slunce, zdroji světla! Nejprv mraky,
které ještě na obloze zbyly,
a pak všecky prázdné, liché braky,
kterými se lidé ohradili.