Šero mdlé se s němým tichem pojí,
vlna vzduchu nepohne se ani,
unaveno zmarem dlouhých klání
slunce z hradeb vyjíti se bojí.
Zvuk, jenž kdesi vstanul v nepokoji,
trhá se a třese jako v štkání,
snad i křídlo času ve svém vlání
zarazilo se a tiše stojí.
V mlčení, v opuštěnosti charé
země svoje martyrium trpí,
v trávě, kterou ušetřily srpy,
šedivé jak vlasy hlavy staré
kryje tvář se sterou vráskou zrytá,
nahé trní v korunu se splítá.