Šat šedivý obloha nesvlékla,

Šat šedivý obloha nesvlékla, den chmurný byl – zde věru řídký host, ah, u nás doma je jich dost a dost, že bysi, palmo, ani neřekla.

Zvlášť v dobách, když se uzda sesmekla, když do vlastního těla ryje zlost a tak se hádáme o suchou kost, až s podivem jest, že krev netekla...

A bylo mi, že slyším pustý křik, že vidím drsných písmen černý šik, a známý zvuk tak pevně v uchu tkvěl a černý šik se před očima tměl,

že na slunce jsem ani nevzpomněl... Co všecko nedokáže starý zvyk!