Les pinií pokrývá strmé stěny, a všude rozkládá se zeleň hustá až na některá místa smutně pustá, kde černem zeje vývrat opálený.
Skal prorvou na všech stranách ohražený vrch osamělý v kruhu horstva vzrůstá – až podnes velebí jej lidská ústa, že býval útulkem před Saraceny.
Tma roste v údolí, a šeré stíny již halí strom, jenž hledí do bystřiny, a kladou se na pusté spáleniště, však osamělý vrch a kaple bílá,
jež z díků zachráněných ještě zbyla, plá září jako každé útočiště. Kdys poustevník zde svatý život vedl, co svět, z kterého vyšel, v nepokoji
se chvěl a v neustávajícím boji – jak často však as měsíc jasný bledl, a tmavý hvozd se ránem plnil, šedl, když v radosti se čisté vítěz trojí
nad světem, ďáblem, nad slabostí svojí ze snů a ze zápasů k nebi zvedl! A slunce z oceánu vstávající, když v kapkách rosy třpytivé se stkvělo
a slyšelo zpěv jeho jásající, „bloud ubohý je člověk,“ tiše dělo, „jenž myslí sobě snad, že bojům ujde, neb k vítězství že každým bojem půjde!“
Břeh celý osadili nevěřící, až ku městu se polem rozložili, své stany pod hradbami jeho sbili a všecky ozdobili půlměsíci.
Děs hrůzy jevil se na každé líci, strach městem chodil, rostl každou chvílí – co mohli, zkazili a pobořili a k horám prchli ještě před dennicí.
„Tůň moře, které smývá naše prahy, jest nekonečnou plání volné dráhy a k našim zdem donese také vrahy, však země matkou jest, s člověkem žije,
v čas nebezpečí svoje děti skryje a nepřátely drsnou rukou bije.“
Cookies on Poetry Cove