SAMOTA.

Déšť drobný, hustý na stráň Lomskou padá a z tenkých, šedých, třesoucích se nití plášť neprůhledný sobě tká a spřádá – Jak na povel lázeňští hosté hbití

se valem všichni ze sedadel zvedli, a každý hledá, kde by se moh’ skrýti, pod stříškou rybárny si jedni sedli a těsně srazili se dohromady,

by hovor neskončený dále vedli, a jiní věděli si lepší rady, v klus dali se a v kroky chvátající, by prchli domů před vlhkem a chlady.

Tik poslední a ptáci jásající již umlkli, keř trnu lehce šumí, jak řinou se naň kapky padající – ruch lidský zmírá, víc a víc se tlumí,

i muž, jenž na břehu kameny házel, by dokázal, že dobře mířit umí, a každou trefu křikem doprovázel, – jak podivně se mnozí lidé baví! –

hry zanechal a kams do dveří vcházel, Stín ulehl na mořský povrch smavý, a kapky deště víc a víc veň bijí, až déšť se posléz mění i liják pravý,

jenž rovně padaje se lehce svíjí jak dravec, který šípem dolů letí, co drápy ostré v kořist jižjiž ryjí. Již voda zcuchanou se kryje změtí,

jak chodily by po ní četné pluhy, a jakby kdos naházel do ní smetí, neb každá kapka jest jak úder tuhý – když dopadne, zpět ještě z vody vskočí,

však zároveň ji zvíří v drobné kruhy, z nichž každý roste, pomalu se točí, zas ale hned se rozplývá a tratí, když jiný kruh mu náhle v cestu vkročí –

již nelze kruhy více rozeznati, a moře zdá se zmijí s drsným hřbetem, jež natahuje se a zas se krátí. Jak šedý závoj, jenž se šíří letem,

déšť rozpjal se a hustou clonu tvoře, mne obklopil svým vlastním šerým světem, v nějž nevloudí se ani jiskra zoře a sotva vdéře se zvuk dálných hlasů –

Vše zmizelo, ba skrylo se i moře a zmlklo posléz s deštěm ve zápasu, jenž zvučí v harašivém šelestění, jak zapadal by do zrajících klasů...

Toť stará píseň, jenže v jiném znění – to samota jest vábná, zadumčivá a plná útěchy a plná snění, jak z dávných dob se do duše mi dívá!

Zas vidím pažit zeleného sadu, zas větev stromu s hustým křovím splývá, a kdesi v neurčité dáli, vzadu zní bujný smích, a hudba zvučí v plese –

zas slyším křik a rozpustilou vádu, jež ozvem přitlumeným blíž se nese a touhu v duši nezkušené budí tak sladce tesknou, že se srdce třese

a nepokojně buší v mladé hrudi, ač dobrovolně v samotu se noří a neví, proč se odříká a trudí... Dnes také vím, jak v zármutku a v hoři

své témě jiná osamělost zvedá, když půda pod námi se láme, boří, že noha pevný bod nadarmo hledá, když volající hlas zaniká v hluši,

jež mrtvě mlčíc odpovědi nedá, když sami zbudem, aniž kdo co tuší, a slyšíme kroky se vzdalující, jichž depot ostnem rozrývá nám duši.

Vždy miloval jsem ji – ta žalující jest olejem, jenž v choré srdce line, však znovuzrozením jest varující... Stín obrovitý rukou do ní kyne,

stín veliký, jenž též jest osamělý... Plášť nádherný mu s ramen k nohám plyne a řasný, dlouhý – pevně setkán celý jest ze samoty a z věčného bytí,

a blýskajících sluncí okruh stkvělý i hvězdný shluk, jenž plápolem se nítí, je sponou jen, jež lemy pláště víže, a šperkem, kterým řasa jeho svítí.

Zví srdce lidské, že jest Bohu blíže – dech věčnosti samotou tichou vane, v něm málo váží zemských trudů tíže a jako pírko lehkou hned se stane –

a slupka za slupkou se řítí s očí, když bouří vichru k tvrdé práci vstane a celou sklizní lidských činů točí, od lehké plévy těžké zrno dělí,

že samo na hromadu plnou vskočí... A byť i plévy jen se rozletěly, přec něco v ovzduší tom pevně stojí, a to jest láska, již jsme v srdcích měli.

Jde s námi v samotu, kde silou trojí a jako doma jasnou peruť zvedá, když přiblížila se ku svému zdroji a k prameni, jejž bez ustání hledá.

Snad může člověk osamělým slouti, však opuštěným být mu láska nedá i když se všecko v šerých stínech shroutí.