Sál prostorný Krakovské Sukiennice,
rek ušlechtilý na zpěněném koni,
hřmí zápas, vlaje praporec, roh zvoní –
toť Polska, Kościuszko, Raclawice!
A nedaleko zimní metelice:
noc, šerý les, stín, jenž se s větrem honí,
sníh modrý, větev, jež se těžce kloní –
vše vhozeno jak ze zednické lžíce.
Muž jakýs prostý před obraz si sedl
a do krajiny zimní dlouho hleděl,
pak vstal a nazpět k Matejkovi vzhledl
a vzdychl sobě. Také on to věděl,
že všecka pravda, když se krásy vzdává,
již pitvorou a nepravdou se stává.