Pták ubohý se krátkým ozval tikem,
na větvi holé hlavička se šedá,
do výše prázdný zobáček se zvedá,
a hrdélko se plní tichým vzlykem.
Teď náhle prudkým pozvedl se mžikem,
snad spatřil zrno, snad je marně hledá,
neb ku větvi se vrací, na ni sedá,
by žalostivým ulevil si vzkřikem.
Mlč, ptáčku, nelkej, chci tě nasytiti,
ba, chceš-li, také nocleh mohu dáti,
však věz, že tuhá věrnost málo platí.
Proč zbyl jsi zde, proč nešel jsi v čas pravý?
I mezi ptáky jako v lidském žití
se nejlépe obejdou přeletaví.