První vlna, již jsem uzřel zase,
nad balvany břehu prudce vstala,
hlasitě si vzkřikla, zajásala,
zatřpytila v slunečním se jase.
A přec se mi zdálo v divném žase,
že si vlna vzlykla, zaplakala,
bolest jakás jásotem že lkala,
ozvala se v plesajícím hlase.
Radost plachá jest jak větrů vání,
lehce přelétne jak úsměv pouhý,
bolest ale – ta má život dlouhý,
pevný, tuhý, že mu konce není –
slzu, která tekla při loučení,
nalezneme ještě při shledání.