Proč nezpívají v hustém lese ptáci? Jen tu a tam se hlásek ozve živý, by hnětl se změnil v tikot úzkostlivý, jenž umlká a láme se a ztrácí.
Den bílý nad korunami se budí a jasným okem do větví se dívá – proč pták začatou píseň nedozpívá, proč ukrývá ji raděj’ v teskné hrudi?
I slunce vyšlo již, zeleným lesem zář zlatá lehce chvěje se a kmitá – proč mlčí pták, jenž mladé slunce vítá, by celý den je doprovázel plesem?
Ruch neklidný se blíž a blíže nese, hlas rozpěněných vln, jež v skálu bijí, břeh rozemletý pod bičem se svíjí, a zmatený hluk rozléhá se v lese.
Jak bouře zvučí za ranního šera a se dnem roste, se světlem se vzmáhá, vždy po nástrojích hlomoznějších sahá, až běsným řevem duní za večera.
Pták zděšený se v tiché hnízdo vrací, jež v klínu větví listnatých se krčí, strom trne hrůzou, hebké listí mlčí, keř zmámený div že se nepotácí.
I jasný pramen, jenž se travou vine, dlaň klade si na ústa švitořivá, v mech pospíchá a v kapradí se skrývá, jak na zapřenou ubíhá a plyne.
A bez ustání zuří širé moře jak boj a zápas, který světem zmítá – stín strašidelný vzchopil se a lítá, kruh za kruhem svým šerým chvostem tvoře
a dál a dál se v bídu světa noře, jež vzrůstem věčným dosud nerozvita a láskou, jež k ní přišla, neobmyta, jest nekonečnou jako žal a hoře,
a černou vranou nad lesem se vznáší, jež křídlem chmurným kolem sebe tepe, a jako faktum nezvratné a slepé svým pouhým zjevem měkkou píseň plaší...
Již vrána do ptačího hnízda vráží, na stavbu pečlivou se zlostně vrhá, tkáň hebkou rve a břitkým drápem trhá – již prudkým mávnutím ji na zem sráží
a na ptáka, jenž k obraně se vzchopí, zlá, rozježená zuřivě se řítí a rozhlížejíc se, kam dříve bíti, spár zakřivený v peří hrdla stopí,
krk útlý svírá, zobákem veň kluje a krákoráním ptačí píseň tupí: „Když vlna roste a když moře úpí, když bouře vzmáhá se a ryčně duje,
když stará sfynga zase zvedá témě a vyděšeným zrakem vzhůru vzhlíží, když zuří boj a chvíle snad se blíží, jež změniti má rozrytou tvář země,
když nikdo neví, co divoká tíseň výš povznese a co se v propast shroutí, jak chceš tu ještě věštcem být a slouti, když neznáš víc než jedinou svou píseň,
tu známou, opětovanou a starou, jež proto, že se vezdy v srdcích nítí, si myslí snad že věčně bude žíti a věčně pyšniti se krásou jarou?“
Cookies on Poetry Cove