Proč k večeru se vlny mořské zvednou,
proč jdou, by v slapy široké se slily,
proč chvátají, by v břehy udeřily,
by udeřily zas a ještě jednou?
Proč sahá stáří rukou nedovednou
po zbytcích síly, které ještě zbyly,
když oči matné, z nichž se slzy lily,
kdes v zášeří počátek konce shlédnou?
Noc tmí se záhubou a smrt v ní čeká,
a smrti člověk se i vlna leká...
Noc přejde sice, vzplane nové ráno;
ach, kdyby věděl jen, kdo kopí láme
a síly přeludem sám sebe klame,
že rána nového mu bude přáno...