Mrak za mrakem se šedým nebem plouhá,
den pozdní jeseně se rychle krátí,
kraj mizí ve tmách, ve stínech se tratí –
v té náladě ubíhá cesta dlouhá
jak život sám, když umlká již touha,
když zašlo mládí a s ním snové zlatí,
když shasl žár, jenž mysl muže chvátí,
a ze všeho jen zbyla klidnost pouhá.
A jak je srdce nevýslovně vděčným,
ač málo co mu bylo dostatečným,
když slunce protkne rázem okraj mraku,
že zlatou třásní zablýskne se zraku,
když dávné přátelství, zjev jeho milý
z mlh vynoří se v netušené chvíli.