Po dni šerém pustý večer přišel,
vítr v houštinách se keřů kryl,
trnem o trn, prutem o prut bil,
svadlým listím pronikavě čišel.
Měsíc namáhal se, aby vyšel,
bledým čelem do chmury se ryl,
nezvítězil však – vzduch těžký byl,
sotva zvony večerní jsem slyšel.
V hustou mlhu padly světel třpyty
hasnoucími, nejistými kmity,
sníh a prška ledu k zemi padá;
z temných stínů večera a doby
plnící se dávných dogmat hroby
smutek vstává, na srdce se vkládá.