Palma hustou korunu svou kloní,
těžké listy sotva vzduchem vlají,
zelenějšími se býti zdají,
kapka za kapkou se po nich roní.
Země rozkypřená deštěm voní,
všecky květiny se rozvírají,
žíznivými ústy vláhu ssají –
bez pochyby dychtily již po ní,
jako duše unavená touží,
aby činu, jenž ji žárem souží,
na čas aspoň výhost mohla dáti,
aby směla slzou pookřáti,
deštěm smutku, kterým v teskné hrudi
nová, svěží naděje se vzbudí.