Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam,
již tací jsme a jiní nebudem,
– my stejnou píseň nikdy nehudem,
a každý mní, že nejlíp zpívá sám,
hlas bratra svého má za škodný klam
a řídí se jen vlastním přeludem –
však v cizích léčkách přece nezbudem,
byť sebe chytřeji se kladly nám.
Vždy ještě znali jsme se sjednotit,
když za hrdlo jsme musili se bít,
a vždycky ještě zmůže vzdor a hněv,
že jedním tryskem bije česká krev,
že paže s paží svorně závodí,
a pod stromem se vůdce narodí.