Nad bílým sněhem vzplálo ráno rudé,
a slunce vyšlo, usmálo se suše:
Proč trápíte se, starostlivé duše,
co všecko přijde, a jak dále bude,
proč odíváte ve proroctví chudé,
čím trudíte se v domýšlivé tuše?
Dál spěchá šipka vypuštěná z kuše,
co s vámi bylo, také po vás zbude,
a nezahyne světlo, jež vám plálo!
Jak může oko omezené pídí
se domnívati v žalu, jenž jest pychem,
že poslední snad plápol světla vidí,
když ukrývá se na čas v mraku lichém
jen proto, aby v nové síle vstalo?